NeObyčejně příjemný optimismus

K tomu, jakým způsobem otevřít nové dveře, přistupuje každý jinak. Někdo se rozhodne, že ať je za nimi cokoliv, nepřinese mu to nic dobrého. Někdo jednoduše vezme za kliku a těší se, co úžasného za nimi čeká. 

Jiný je pro jistotu neotevře vůbec. Já patřím k těm druhým. A musím říci, že díky tomu je můj život jedno milé překvapení za druhým.

Přestože mi zdaleka není tolik, abych si začala ometávat rodinnou hrobku, mám už svůj pomyslný tenký vlásek za sebou. A aby se mi nezačal třepit a naopak sílil, musím ho s velkou péčí a opatrností hýčkat. Jako nejlepší kúra se mi osvědčil bezbřehý optimismus s příměsí humoru a esencí lehké sebeironie. Je ale pravdou, že s tím už se musí člověk tak trochu narodit.

Naši mi odmalička říkávali, že jsem nepovedený kluk. Fakt sám o sobě od začátku podezřelý, nicméně podpořený věrohodnými argumenty z mého dětství. Významným důkazem potvrzujícím tezi mých rodičů, který si vybavuji dodnes, bylo zalíbení v propracovaných bitvách kovbojů s indiány, přivazujících barbíny k trubce topení, jakožto ubohých obětí divokého západu. Nezřídka kdy jsem brávala nemohoucí babičce berli, abych si ji osedlala a s plastovým košíkem naraženým na hlavě místo helmy, třímaje vařečku v ruce, šla bránit nevinné panenky před nájezdy zdivočelých plyšáků.

Podobná divadelní představení, která jsem nutila shlédnout veškeré přítomné příbuzenstvo včetně dvou morčat, vedlo mé okolí k názoru, že bych se měla stát komediální herečkou. Tato nálepka mi vydržela poměrně dlouho, přestože jsem se už v deseti letech rozhodla jít k jízdní policii. A tak když jsem dostala šanci zajezdit si na koni, pokud budu chodit do stáje pomáhat, šla jsem do toho, přestože jsem neměla vůbec ponětí, do čeho vlastně jdu. Nádherný pocit, jehož se mi dostávalo na hřbetě toho příjemně hřejivého zvířete, ale stál i za ty vidle zapíchnuté v noze.

K policii jsem se nakonec nedala a otěže raději vyměnila za bezpečnější klávesnici počítače. Přeci jen, u ní mi tolik nehrozí, že bych mohla skončit na pohotovosti. Maximálně tak s křečí v prstech nebo u psychiatra s chronickou averzí k aktualizacím Windows. A byla to právě klávesnice, co mě po letech strávených mateřskými povinnostmi, přivedlo před práh dalších neznámých dveří.

Když jsem nastupovala do nové práce, věděla jsem, že se budu muset popasovat s kanceláří plnou chromozomu XY bez přítomnosti čehokoliv, co má ženské pohlaví. I kopírka byla přejmenována na slimáka, aby lépe zapadla do kolektivu, přestože si to svou efektivitou a výkonností jednoznačně zasloužila. Zkrátka situace, na kterou šlo nahlížet z několika úhlů.

Mohla jsem se rozhodnout v duchu hrdinného pana Beana a bublající směs sody a octa ochotně přenechat někomu jinému. Já si ale řekla, že stát se součástí takové zajímavé reakce, může být velká zábava. A nemýlila jsem se. Čelit každý den nejapným poznámkám, narážkám a průpovídkám s nádechem decentního šovinismu, ze mě udělal Nadala na základní čáře, odrážejícího jeden povedený úder za druhým. S každým dalším dnem v tomto neobyčejném kolektivu, se ale moje technika hry natolik vypilovala, že už se občas odvážím jít i sama na síť nebo si trochu zalobovat. Tak jako tak, tyto dveře pro mě byly jednoznačnou výhrou.

Každý jsme jiný. Každý se na přítomnost a budoucnost dívá jinak a má k tomu určitě dobré důvody. Když ale člověk zavře oči a vezme za kliku, je jen na něm, co za nimi uvidí …