NeObyčejný slet čarodějnic

Někdo by mohl namítnout, že na slet čarodějnic je ještě brzy. Jednoho takového jsem se přesto zúčastnila minulý týden a byl to nezapomenutelný zážitek. Šest mamin, deset dětí s věkovým průměrem dva a půl a žádný tatínek. Výzva, kterou nešlo odmítnout!

Jako ideální místo pro náš sjezd jsme si zvolily statek s koňmi nedaleko Máchova jezera. Už samotná cesta naznačovala, že to bez tatínka nebude tak jednoduché. Trasu jsem si pečlivě nastudovala, udělala si poznámky na papírek a libovala si, jak jsem dobře připravená. Kufr auta přeplněný věcmi jsem se štěstím zavřela a s neobvykle rozjařenými dcerami na zadním sedadle vyrazila na cestu.

Výjezd z města byl bez problému. Sjezd z dálnice jsem kupodivu trefila napoprvé a navazující silnice první třídy měla také správné číslo. Problém nastal s nástupem silnic druhých a třetích tříd. Mé vysoce kvalitní navigační schopnosti se projevily naplno a já se ocitla kdesi v lesích. V pohodě, mám přeci mapy v mobilu. Když jsem signál nechytla ani na střeše auta, nezbývalo mi, než se ponořit do tajů lexikonu zvaného autoatlas. Po chvíli nervózního listování jsem konečně našla správnou stránku, vydala se znovu na cestu a na třetí pokus odbočila do správného vjezdu ve správné vsi.

Hned po příjezdu nás uvítali štěkající vlkodav s křížencem vlčáka a tak jsem přemýšlela, jestli si nás chtějí dát k obědu nebo až k večeři. Sebrala jsem odvahu, nápoj neviditelnosti a nenápadně se plazila kolem kapoty směrem ke vchodu. Štěkot ustal až s příchodem moc milé paní majitelky, která nás ujistila, že psi jsou velmi hodná a přítulná stvoření. To bylo ostatně vidět na první pohled. Dcery zabořené hluboko v autosedačkách jsem sice musela chvíli přemlouvat, aby z vozu vystoupily, ale pod pohrůžkou přenocování v autě se nakonec vzdaly a s plyšáky pevně přitisknutými k hrudi opustily své trůny.

Vynosit hromadu zavazadel bylo s chlupatými hlídači v zádech poměrně rychlou záležitostí. Problém byl vždy jen u vchodu do domu, kde jsem musela trochu zpomalit, abych s taškami vůbec prošla dveřmi. Postupně jsem potkávala kamarádky vykládající v podobném tempu a tak jsme se za nedlouho všechny i s dětmi mohly sejít v herně a podělit se o zážitky z cesty. Hrdě jsem pak usínala s pocitem, jak pěkně jsem to všechno sama zvládla.

První noc ovšem neprobíhala úplně podle mých představ. Starší dcera nejprve spadla z postele, pak potřebovala dvakrát čůrat a nakonec mě ze spaní tloukla polštářem po hlavě a křičela „Tati, kde mám medvídka!“.

Ráno jsem ani nepotřebovala budík. Pokřik „Mamííí, už jsem vzhůrůůů!“, znějící deset centimetrů od mého ucha a nepochybně i celým pensionem, opravdu nešlo přeslechnout. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak bude celý pobyt nejspíše probíhat. A nemýlila jsem se. Děti se totiž rozhodly, že nám dny trochu zpestří.

Velkou atrakcí se stal kulečníkový stůl v jídelně, nejhojněji využívaný v době oběda. Různobarevné koule posloužily jako originální hudební nástroj, ovšem bez možnosti regulace hlasitosti. Při každém úspěšném zanoření do díry, následovaném svižným přesunem do odběrného prostoru, vydal zvuk měřitelný pouze se sypajícím se kamením z korby nákladního vozu. A to nemluvě o neméně častých, o to více zvukomalebných, excesech, kdy koule nedobrovolně opouštěly prostor ohraničený mantinely a dopadaly na vysokozátěžovou dlažbu.

Velmi oblíbenou hrou byla také outdoorová relly na všem, co má dvě až tři kola. Při ní se mladší dcera rozhodla prozkoumat prostory nacházející se za plotem. Na své růžové Ducati nenápadně vyrazila z vrat ven a zamířila po štěrkové cestě z kopce dolů. Stádový efekt zafungoval perfektně a tak na sebe hromadný útěk nenechal dlouho čekat. Všechny děti, které měly zrovna k dispozici své vozítko, prchly z brány areálu rychlostí blesku a následovaly neohroženou vůdkyni.

Když jsem sledovala, jak ratolesti mizí v oblaku prachu, začalo mi docházet, že se zřejmě jen tak nezastaví. Vědoma si faktu, že příčina vzniklé paniky kamarádek, je mé drahé dítko sedící v čele pelotonu, rozběhla jsem se uprchlíky zadržet. S namazanými chleby na tácu jsem se převtělila v Usaina Bolta a splašené stádo zadržela v poslední vteřině.

Podobně zábavných aktivit bylo během dne mnoho. Není se proto co divit, že jsme se těšily na večer, až uložíme děti a poklábosíme s lektvary v ruce o všem možném. S každým dalším večerem nám ale bylo jasné, že našimi přáteli se tou dobou stanou tak maximálně polštář a peřina.

Snad nikdy jsem děti nepředávala manželovi s takovou chutí, jako po návratu z tohoto sletu. Polomrtvá jsem večer padla do postele a spala bych určitě celý následující den, kdyby mě v pět ráno neprobudilo nadšené „Mamíííí, ty ještě spíííš?“ …